První společná dovolená s H. přišla tak trochu ráz naráz – H. otec chtěl totiž v určitém termínu stihnout svou dlouho plánovanou svatbu, a kvůli určitým administrativním a osobním záležitostem vybral se svou nastávající právě tuto poloexotickou destinaci. A já jsem se na svatbu dostala nejen jako partnerka ženichova syna, ale hlavně jako někdo, kdo novomanželům a jejim rodinám přeje jen to nejlepší a kdo je má za dva velice příjemné lidi. Účast na svatbě byla pro mě poctou a celý pobyt úžasnou dovolenou!Neplánovali jsme mnoho, vybrali jsme si jen nejlevnější hotel v hlavním městě Nikosii (o něm později) a zabookovali si letenky. Letěli jsme pravidelnou linkou Lufthansy Frankfurt-Larnaca, oba lety v naprosto nehorázné noční hodiny, ale zato v příjemném prostředí a za pouhých 99 EUR, ovšem za vlak na letiště jsme vyplázli každý bratru 40 peněz, a to se slevou. Já i H. jsme jako naprostou nutnost požadovali zapůjčení auta na celou dobu, i to se nám za rozumnou cenu podařilo (cca 130 EUR na 8 dní). “Zbylo” na nás milované Suzuki Alto, vděčíme mu za hodně. Přeplněné nás bez problémů dovezlo všude, moc nejedlo a krásně automaticky šlapalo. Ani jeden z nás není fanda automatů, ale v zemi, kde se řídí vlevo a “po kypersku”, nám zajisté usnadnil mnoho potíží. Na poslední chvíli jsme si pořídili adaptér do zásuvky (stejný jako do Velké Británie), opalovací a poopalovací krém,  zavírací nůž, gel na mytí rukou a Imodium akut – a jelo se.

Z Larnaky, přímořského starobylého města, do Nikosie to je cca 40 km po poměrně slušné dálnici. Ale zorientovat se potom v uličkách Nikosie taková legrace není  zvláště ve 4 ráno. Ale dojeli jsme! Zaplatili jsme (jako cca 2% parkujících) čestně parkovné a polomrtví se vydali do našeho * hotelu. Jaké bylo překvapení, když nám “milý” recepční po půl hodině vysvětlování řekl, že náš pokoj “někomu” už pronajal a… (v ten moment přišel seshora jeden velice zajímavý párek odezvdat klíče)… že za půl hodiny a že mezitím můžeme do sousedního hotelu, který má i recepci a jídelnu, a že tam můžeme počkat. Že já neměla sílu se hádat… sousední hotel měl pod taktovkou pan Fanous (:D tak se jmenovala restaurace/shisha bar nacházející se přímo pod oním hotelem. Ale tohoto pána jsme neviděli naposled, naopak, byl naším věrným a oplzlým společníkem před každou snídaní či návratem z výletu). I zželelo se mu bílé prsaté Evropanky, která to ihned zapíchla v jídelně na lavici, a my jsme strávili jednu noc v ** hotelu. Wohoo. Všechno takové staré, podivné, ale v podstatě fungující. Stará hlučná lednička, všecko takové popraskané, ale šlo to, no. Totéž platilo i pro Tonyho Hilton, až na koupelnu, která byla velice střídmá a… v podstatě součástí pokoje, oddělena jen průhlednou šoupací stěnou. Není lepšího pohledu po ránu než na svou polovičku sedící či stojící. Ale i tak se to dalo velice dobře přežít. Nakonec jsme nejeli na Kypr se válet na pláž a čučet z balkonku na moře. Akorát ten použitý rudý kondom v rohu za postelí si mohl Tony odpustit.

Snídaně později tentýž den, servírovaná v hotelu Fanous (ne jak sliboval Lonely Planet na střeše Tonyho – zaplať přírodo, byl tam fakt čurbes), byla velkým zklamáním: toust, džem, žluklý margarín, sýrové plátky, taveňák, stoletá vejce natvrdo, med a zelenina bez chuti. Rozpustná káva a pytlíkový čaj. Mňam. Bez obměny. Ale zhltli jsme co se dalo, obhlídli okolí, trochu se prospali a hurá na výlet směr Trodos!

Kypr je vůbec nádherná země: pláže, památky, krásná příroda, hory, lyžování, lesy, kláštery… VÝBORNÉ pomeranče a citrony… velice, opravdu velice pohostinní lidé. Trochu divočejší než Řecko, ale není to zase úplný Egypt, klima je svěží (v dubnu), ale po pravdě, v létě bych ve středu ostrova asi padla. Jako studenti jsme nezkoumali různé drahé zhůvěřilosti, spíše jsme tak experimentovali, nešli s davem. Kupovali jsme pochoutky v obchodech, kde anglicky uměli jen pozdravit. Turistická střediska jsme projížděli se sevřeným žaludkem. V podstatě jsme většinou koukli ráno do průvodce, zkonzultovali jej s mapou a řekli si Sem pojedeme a jeli jsme. Cestou jsme samozřejmě narazili na X dalších krásných míst a vůbec si vychutnávali atmosféru – opuštěné subtropické kamenité nic, panorama hor, teplo, architektura, moře, pozorovací zona OSN, špína i luxus…

… do Trodu jsme nedojeli, bylo by to na nás příliš. Ale do hor jsme se přeci jen dostali. A moc se nám tam líbilo: nádherný svěží vzduch, serpentýny, vesničky, kde to vypadalo že sotva zavedli elektřinu. Ticho a klid, šumění borovic. Odlehlé kláštery a kostely s freskami vyrážejícími dech. A výborná večeře v Kakopetria. Po cestě domů zakoupeno pár sladkostí a asi tuna voňavého ovoce a pak jen šupky hupky do pelíšku, tentokrát už “našeho”.

Druhý den jsme vyrazili na jih, trochu se okoupat, přestože moře bylo ještě relativně dost studené. Cestou do letoviska Paphos plného Britů, Finů, atd. jsme zastavili na několika místech, Guvernor’s Beach jakožto první pozdrav moře, dále Limasol – stačilo jednou, husí kůže husí kůže, obávaná “zeď” aka pobřeží ohrazené hotely a vyloženě turistickými pseudoatrakcemi a nezbytnostmi typu ruské a polské potraviny nás odradila. Ale za zdí se nachází poměrně pěkné staré městečko, kavárny, klídek a tak. Zvláštní, opravdu jako nožem oddělené…

Na okraji Limasolu jsme s vidinou levného nákupu zastavili v hypemarketu Orphanides. Jedním slovem: draho. Nejsem český bručounek, který nadává na ceny a cpe se dovezenou paštikou, ale Kypr skutečně není levná destinace. Ceny v hypermarketu se nelišily od cen v nonstop marketu v centru Nikosie. Asi tak.

Dále jsme projeli pár vytoužených památek: Apollonovo sloupořadí a skála, kde se zrodila, narodila, vypěnila,… Afrodité. Zajímavé, až na ten autobus německých turistů a ruských motorkářů. Tak jsme si udělali pěknou procházku.

Paphos je nádherné starobylé město – samé kameny, jak by řekla má sestra. Promenáda podél pobřeží plná cenově dostupných resturací a kaváren – OBROVSKÝ fresh pomerančový džus za euro nemá konkurenci! – a taky pláž, nad kterou vlaje modrá vlajka. Je to ale VELICE britské místo, však uvidíte. Spálenou kůží a zrzavými vlásky se to tam jen míjelo! Malá rada nakonec: ve větších supermarketech mají vždy toalety, kdo hledá, najde!

Nicosia připadla na den poté. Staré město je kruhového půdorysu obehnané hradbami s 11ti výběžky. Uvnitř je trochu těsno mimo staré město to vypadá jako v každé jiné řecké či španělské polometropoli. Největší paradox je ovšem Green line – hranice mezi Severním a Jižním Kyprem, která protíná samotné hlavní město.

Když se člověk prochází řeckou Nikosií, tak se občas dostane do části, která je, narozdíl od zbytku, špinavá, opuštěná, s vytlučenými okny a pochmurnou, bolavou atmosférou. Pak uvidí záterasu z modrobílých barelů a ostnatý drát, v jiném případě vojáky se samopalem a výstražné tabule. Opět najednou, takový nepěkný přechod a kontrast…radši se plíží dále, ale stejně mu to nedá a někdy se směrem k hranici podívá… ta samá scéna, to samé píchnutí u srdce. Vždyť to už tady bylo tolikrát! V turistické části řecké Nikosie je na hranici nalepená kavárna – Checkpoint Charlie, café Berlin. Smutné. Výmluvné. Do turecké části, do ryboraké republiky Severni Kypr, která je pouze uznávaná Tureckem, potřebuje člověk pas a vízum, které je v podstatě orazítkovaný papírový hadřík. Podivná památka. A rozdíl mezi severem a jihem – markantní: hygienické standardy, padělané kabelky, bída, zaostalost, takové to přehnané snažení se zavděčit bohatým turistům. Katedrály přesvěcené na mešity. A jak na severu tak i jihu je spousta staveb ozdobena vraty s letopočtem spadajícím do období britské kolonie – podle všeho v původním stavu. Masna v tržnici takového data, jak jsme viděli v severní Nikosii – patetické.

Nejlepší pláží, kterou jsme objevili, byl mnohakilometrový pruh pobřeží východně od Larnacy. Moře čisté a teplé, vlnité, prázdné. Narozdíl od tipu průvodce i domorodců Agia Napa… lehátko na lehátku, maminky pořvávající na ratolasti, ledové moře, ale zase velice slaná a velice čistá voda. A je to odtuď jen co by volantem dohodil na My Greco – nádherný výhled na moře. Ale nedokáži si představit šplhat na tu vyhídku v červenci – myslím, že bych se dříve roztavila a pak spálila.

Tak a teď se dostávám k jednomu naprosto úžasnému zážitku: měli jsme to štěstí a Kypr navštívili v období pravoslavných Velikonoc, tedy týden po našich svátcích. Všude u silnic a křižovatek (a oblíbených kruhových objezdů) trůnila gigantická plastová vejce a megakrálíčci. Neonová osvětlení byla vánoční, ale posloužila dobře i na Velikonoce, podle všeho. Na Velikonoční pondělí jsme se vydali po okolí na výlet. Bylo už pozdě odpoledne a my měli za sebou severní Nikosii. Některé památky byly zavřené, všude nespočet svateb, krásná zasluněná krajina, pěkné kostelíky a zajímavá cesta. A tak jsme narazili na jeden typický pravoslavný kostel. Kopii tohoto včetně vnitřního vybavení mají v každé kyperské vesnici. To, že u kostela byla jakási vesnická sešlost a bujará zábava nás zaujalo, tak jsme prolítli kostel a jali se pozorovat veselí a podivné kyperské hry, kterých se účastnili malí i velcí… všude byla úžasná pohoda, nahoře u vchodu stály VIP stoly, za kterými seděli vousatí kněží, jeden kněz za sebou téměř neustále vláčel hlouček dětí, všichni se bavili… a tak jsme tam tak stáli a tu k nám běží kněz a s ním asi 8 dětí. My jsme se trošku vyděsili… kněz pošťuchoval jednu asi 13ti letou dívenku, která pak školní (slušnou!) angličtinou spustila, že nás vítá a že právě slaví Velikonoce a že by nás rádi pohostili a zapojili do zábavy. A pak už to šlo ráz na ráz – hry s vařenými vejci, kořalka, pivo, džusy, velikonoční pečivo, sladkoslané, výborné – a za chvíli jsme skončili na privilegovaných místech u kostela, seděli jsme tam vyjukaní jako sůvy, nade všemi… místní moderátor (?) nás uvítal, že jsme turisté z… no prostě ze všech zemí, co jsme tam byli, všichni nás krmili, zpívaly se tradiční pastevecké písně. Hrály se pánské hry, všichni se smáli, a snažili se ze všech sil, abychom se smáli a bavili i my. A také že ano. Celý večer jsme si užili, a navrch jsme dostali ohňostroj. Myslím, že ony rachejtle by v SRN nebyly k dostání. Byly silné a opravdu nízko a blízko stavení, až člověk občas dostal závrať.

Nakonec jsme se rozloučili a moc poděkovali. Kněží se usmál a jen tak prohodil, že láska k bližnímu a porozumění je přece to nejkrásnější na světě… a popřál nám vše dobré. Nejedna slza ukápla.

Svatba byla nádherná, dojemná, malá, ale plná emocí, příjemná, barevná a harmonická. Však se již brzo dočkáte obrázků!

Krizové momenty? Ano, asi 4 hodiny před odletem. H. nastydlý a s teplotou, B. dostaly střevní potíže a já sebou flákla na parkovišti z hrubého asfaltu. Jednak jsem ztratila své korálky na hraní (kyperská hračička…) a druhak jsem si nabila snad úplně všechno. Rozbité kolínko a boček mě trápí doteď. Ale domů jsme se dostali!

Jinak vše velmi dobré, dobře posloužila náplast, gel na mytí rukou, sluneční krém – ale tento opravdu nedoporučuji. Jeho plusy jsou, že funguje a že je BIO. Jeho mínusy jsou instantní zesvětlení barvy kůže o cca 4 odstíny, nemožná roztíratelnost, flekatí ostošest a zanechává žluté fleky na oblečení… zkusím hledat dále! Dobře posloužil ale Santé balzám na rty, zubní pasta Lavera a hlavně, alverde tělové mléko. A bohužel chemické apré. Fototyp jedna si nemůže moc vybírat   Doporučuji také termotašku na láhev a nějaký šátek, pareo či levnou fleece deku z Ikea. Všechno se velmi hodilo – zvlášť na cestování autem večer. Také by se nám hodila menší varná konvice a nějaké plastové hrnky a tak, abychom si mohli ranní čajík vychutnat a ne ho zkazit chutí pilinového chleba (přestože kyperský chléb byl výtečný! Často do něj přidávají i skořici, dodává těstu takový zajímavý podtón…) s ropným plátkem sýra.

Závěr: nádherná dovolená. I v rámci vztahu s H. Jsem i opálená a taková celkově silná a nabitá, myslím, že mě pobyt na Kypru i lecos naučil.